Začnu něčím, co se stalo až v závěru soustředění. Možná mi to přineslo trochu jiný pohled na to, jak může někdo fungovat, a jak se s jeho rytmem můžete ztotožnit či zcela rozejít. „Líbilo by se mi cestovat, jen baťoh, někam dojet a tam prostě být. Ono to nějak dopadne!“ vypadlo z Filipa, a Tomáš se s tím ztotožnil. „Mám raději plán. Mohu někam dojet, ale tam chci pevný bod, zázemí a jezdit objevovat. Ne se někde probudit a reagovat. Co teď, kde se najím, kam půjdu“ namítala jsem já. „Ale o to jde, prostě to neřešíš. Buď se ti něco chce, nechce, a nebo to nějak dopadne“ oponovali. Tak takhle nastavená nejsem. To mi přineslo jiný pohled na soustředění a jeho plán. Vymyslím místo. Musí mi to zapadnout do nějaké koncepce tréninku. Chci plán, který tam budeme dodržovat. A to už od budíčku, rozcvičky, snídaně... Možná bych zvládla naplánovat i vyprazdňování J Takže pro někoho je to pořád nové a nové. Každý den je nový, protože o něm nepřemýšlí a nějak dopadne. Má problém ráno vstát na nějaký budíček. Jít něco udělat, protože si to v hlavě nenastavil. A proč taky. Ono to nějak dopadne. Takže tím pádem jsem už více smířená s nějakými hádkami. Protože já něco požaduji a oni to prostě na plánu nemají.
Ale opět se událo mnoho zábavných věcí. Říkám: „Vezměte si svačiny, tyčinky po tréninku, v plánu jsou jen tři jídla a budete mít po tréninku hlad!“ Každý to opět pojal jiným způsobem. Někdo očekává, že v pustině v kempu, v osadě daleko od civilizace a v březnu, bude otevřená zřejmě nějaká samoobsluha, lépe tedy supermarket a skáknu si tam. Takže si nevezme nic a loudí na všech něco k jídlu. Stylem: „Vole, máš něco k žrádlu, já asi chcípnu hladem!“ Jiní si přivezou. Hned druhý den ráno na rozcvičku to vycházelo z chatičky číslo tři: „Honzo, ty už ty rozinky nežer, ty po nich prdíš, to je smrad. Martinovo, zakaž mu je!“ Takže zjistím, že si Honzík koupil kilo rozinek, a asi mu to nedělalo dobře na zažívání... Nehledě k tomu, že to, co se nedojedlo, se nějak záhadně rozkutálelo po celé chatce a všude byla nějaká rozinka. Oznámila sem, že budu rozdávat prasátka a čistušky. Po upozornění a varování, to některým jedincům nešlo pochopit. Chatička číslo čtyři. „Filipe, to si děláš prdel, ty spíš zabalenej v obalu na loď, bez prostěradla, pod sebou vše, cos rozbalil a sežral a to je jako uklizeno?!!!“ tak jsem to nekompromisně vyházela před chatku.
Zajímavou částí tohoto soustředění bylo koupání. Ano,byli jsme tam od pětadvacátého března, bylo to na Slapech a koupali jsme se. V úvodu soustředění nám bylo řečeno, že voda má dva stupně. Nedávno roztály ledy. Bylo to spíše varování, že pokud se někdo „cvakne“ nebude to taková sranda jako v létě a půjde o život. Veslaři nejezdí v neoprenech,ale závodní elastické kombinéze a tričku. Spadnete do vody, rozhycovaní, stáhnou se cévy, špatně se vám dýchá. Opravdu to není paráda. Co myslíte, další den dopoledne lovíme chlapce v první zatáčce od kempu. Byl statečný. Zvládnul doplavat ke břehu. Další den jsme zjistili, že má Ruslan narozeniny. Patnácté. A veslaři mají takový zvyk, že se narozeniny slaví vhozením do vody. Měl to parádní. Filip to okomentoval: „Je dobrý mít narozeniny v únoru, to vás tam nikdo nehodí!“ Takže, co myslíte, letěl tam také. V jeho krásném růžovém županu. Ve kterém, bohužel, obšťastňoval celou osadu a její návštěvníky. Takže k jakémukoli jídlu chodil do jídelny nahý jen v županu. Pardon, někdy měl pod ním tepláky. Pokud znáte film „Big Lebowski“, je to přesně jeho kopie. Akorát, chudák, nemůže konzumovat bílého medvěda. Alkohol zakazuji. Na konci soustředění už probíhalo škemrání o jedno pivo, či pivo s někým napůl. Jo a ten župan, ten se mu sušil další tři dny. Tím se vyřešil dres code. A abych se vrátila k zmiňovanému koupání. Probíhalo různě. První tam přistál můj jedenáctiletý syn, protože je fakt „sral“. „Takže sory Martino, museli sme!“ Druhý let do Vltavy byl narozeninový. A ostatní už byly dobrovolné v rámci „kryoterapie“.Jediný rozumný byl můj druhý čtyřletý syn, který vyrazil nahý v bačkůrkách. Smočil nohu a na otázku „jdeš se koupat?“ odpověděl: „Ploč bych to dělal, dyť je to studenýýýý!“ Vyřešeno. Reakce některých byly k popukání. Celá osada si vyslechla, že „nemám pinďoura“, „asi mi upadne pták“ či „doprdele, kurva, píčo, to je studený“. Takže tím se pobavilo zázemí areálu a poklidně pokračoval den.
Soustředění bez nemocí je jako zima bez sněhu. Takže když se něco vyskytne, je to normální jev. Proběhl, kupodivu na jaře, jeden úpal. Jeden vyvrknutý kotník, který je prý dobrý rozchodit. Chlapec se ho vydal rozchodit do tři kilometry vzdálené vesnice. Výborný nápad. Jedno natažené prso a nastydlé šlachy. Spousta puchýřů. A v jejich ošetřování, si troufám říci, začínám být docent přes puchýře. Na trhu se nachází nepřeberné množství náplastí, leukoplastí, krycích polštářků, mastí, desinfekcí, léčiv. Našla jsem v tom jistý systém a postup ošetření. Jsou různá stádia puchýřů, různý vzhled a místo výskytu. Je to prostě věda.
Byl to zase zábavný týden. Byla jsem ráda, že jsme vše zvládli. Že „blondýna“, tedy jako já, zvládla odvézt vlek, aniž by u Nového Knína „vyložila“ katamaran v zatáčce. Ten, jsme totiž také vezli. Že jsem „nezabila“ ani svoje děti, ani závodníky... že to vše vyšlo a jede se dál...